Tajemství
rodiny
M.

Matylda se rozhodla, že i když se to nemá, pro jednou se nic nestane, když bude rodiče špehovat. Spustila nohy z postele a zamířila ke dveřím. Cestou se pohledem střetla s vlastním odrazem v zrcadle.

Prohlížela si svou protáhlou tvář, velký nos a drobné tělíčko v plandavém pyžamu. Vypadala spíš jako kluk než holka. Svit pouličních lamp ještě víc zvýrazňoval jizvu na pravém spánku, kterou tam měla odmalička.

Máma jí vyprávěla, že sotva se naučila chodit, běhala tak rychle, že ji nemohli uhlídat. Jednou jim takhle utíkala, zakopla a upadla na uřezaný keř růží. Proto ta jizva.

Natálka zamávala Matyldě rukou před obličejem. „Posloucháš mě vůbec?“ Už poněkolikáté se jí na něco ptala, ale odpovědi se nedočkala.

„Promiň, co jsi říkala?“ zeptala se Matylda.
„Ptala jsem se, jak ti šlo běhání.“
Matylda pokrčila rameny a usmála se: „Mohlo to být i horší.“

V tom Natálka ukázala na druhou stranu parku: „Hele, není támhle tvůj brácha? Nechceš na něj zavolat?“

V dálce poskakovala známá postavička. Byl to Kryštof. Pořád se ohlížel a naštvaně pohazoval hlavou. V ruce nesl žlutou krabici. Občas se zastavil a lehce nadzvedl víko. Něco uvnitř zkoumal, potom víko zase přiklopil. Když uviděl na zemi povalující se plechovku od piva, vztekle do ní kopl a šel dál.